Eurolanche

Marc Crawford byl skvělý motivátor

Žádný trenér za ně góly nenastřílí ani neubrání oslabení. Přesto je jasné, že úspěšný tým potřebuje taky kvalitní vedení. Bez dobrého koučinku se zkrátka vyhrává jen těžko.

Do srdcí fanoušků Colorada se zlatým písmem zapsali zejména dva muži, kteří dovedli Avalanche až na úplný vrchol. Těmi muži jsou Marc Crawford (1996) a Bob Hartley (2001). Každému z nich věnujeme samostatný článek. Začínáme Crawfordem, který v Denveru jako velmi mladý kouč přepisoval historii NHL.

Marc Crawford je třetím nejmladším koučem, který kdy dovedl svůj tým ke Stanley Cupu. Ve své době byl považován za jednoho z nejlepších ofenzivních koučů v lize. Týmy, které vedl, vynikaly v počtu nastřílených branek a v úspěšnosti přesilovek. Je tak trochu s podivem, že nikdy netrénoval vítěze Art Ross Trophy.

Jako junior býval produktivním křídlem, v roce 1980 byl draftován Vancouverem, kde také strávil celou svou kariéru v NHL. V nejslavnější lize se však nikdy naplno neprosadil a po celou dobu (mezi lety 1981 a 1987) pendloval mezi farmou a prvním týmem. Přesto byl v roce 1982 u toho, když Roger Neilson senzačně dovedl Canucks do finále Stanley Cupu proti Islanders.

Cesta do Colorada 

Hráčskou kariéru zabalil už v roce 1988 a okamžitě se vrhnul na trénování. Na střídačce klubu NHL se poprvé objevil v roce 1994, kdy jej na pozici hlavního kouče najali Quebec Nordiques. Společně s Joelem Quennevillem a Jacquesem Martinem vytvořili vynikající trenérský tým. Schopnými asistenty s významnými pravomocemi se obklopoval vždycky.

V knize „Simply the Best“ popisuje Crawford sám sebe jako člověka, který kolem sebe potřebuje organizačně schopné lidi. „Rád deleguji pravomoci na druhé, o tom není sporu. Pochopil jsem, že je důležité mít kolem sebe lidi, kteří jsou organizačně schopní, protože já tyhle kvality nemám.“

Crawford neztrácel čas a v Quebeku, který měl za sebou složitá léta, okamžitě začal sklízet úspěchy. Oporami týmu byli zejména Peter Forsberg a Joe Sakic, v obraně pak Sandis Ozolinš a později gólman Patrick Roy. Nordiques se v první sezóně pod Crawfordem vyšplhali až na druhé místo v lize. Ten za to byl oceněn Jack Adams Award pro nejlepšího kouče sezóny a stal se dosud jediným trenérem v historii, který tuto cenu obdržel ve své premiérové sezóně v NHL.

Poté přišlo stěhování klubu do Denveru, kde tým, už pod názvem Avalanche, opět skončil druhý v ligové tabulce. Tentokrát už ovšem Lavinu nikdo nezastavil. Ve finále konference si Colorado poradilo se silným Detroitem pod vedením legendárního Scottyho Bowmana, ve finále pak vyřídilo 4:0 na zápasy překvapení z Floridy a vybojovalo první Stanley Cup v klubové historii.

Vzpomínky od Sakica

O rok později ještě získalo Prezidentovu trofej pro nejlepší celek základní části, na obhajobu poháru ale nedosáhlo. Když se Avs v sezóně 1997-98 nedostali ani do finále konference, Crawford rezignoval. Práci však našel velmi rychle, ve Vancouveru vystřídal Mikea Keenana. V Britské Kolumbii vydržel sedm let, ale nikdy s Kosatkami nenavázal na úspěchy, jaké slavil pod Skalistými horami.

Trénoval také v Los Angeles a Dallasu, jeho trenérská kariéra ale začala pomalu uvadat. Vydal se tedy do Evropy a ve švýcarské nejvyšší soutěži slavil úspěch. Poslední sezónu před svým draftem do NHL pod ním v Curychu výborně odehrál Auston Matthews. Před časem se Crawford, jehož bratr Todd trénuje ženskou kanadskou reprezentaci ve florbalu, vrátil do zámoří a přijal nabídku pracovat pro Ottawa Senators.

„Marc odvedl v roce 1996 výbornou práci. Byl ještě mladý, ale udělal dobře, že se obklopil schopnými asistenty (Martin a Quenneville). Všichni byli skvělí. Byl to výborný motivátor a hráči pro něj hráli nadoraz. Přitom to neměl vůbec snadné, museli jsme si zvykat v novém prostředí. Všechno pro nás bylo po přestěhování nové a nebylo jednoduché soustředit se jen na hokej. Taky jsme v tom roce přivedli Patricka Roye a Claudea Lemieuxe, což byli prověření vítězové. To nám taky moc pomohlo,“ ohlíží se za vítěznou jízdou Peter Forsberg. 

„Marc Crawford i Bob Hartley byli úžasní. Každý měl svůj styl, ale oba nás nasměrovali na cestu za vítězstvím. Marc měl výborný cit pro hru a jeho silnou stránkou byla taktika během zápasů. Rád měnil složení útoků. Okamžitě poznal, komu se zrovna daří a kdo nehraje dobře a uměl se tomu přizpůsobit,“ říká Joe Sakic.

S využitím publikací:

Ross Bernstein: Raising Stanley – What It Takes to Claim Hockey’s Ultimate Prize (2010)
Matthew DiBiase: Bench bosses, the NHL’s coaching elite (2015)

autor: Roman Blaha, Česká republika